S Francouzem ANTOINEM RENARDEM, prezidentem Federace katolických rodinných svazů v Evropě (FAFCE), jsme hovořili o tom, jak se daří prosazovat rodinná témata ve veřejné debatě, ale také o blížícím se setkání rodin v Dublinu nebo o tom, jak se v dnešní společnosti daří vztahům, životu a lásce.http://www.katyd.cz/clanky/rozhovory/rodiny-neziji-jak-by-si-praly.html

Když porovnáte situaci rodin ve všech patnácti zemích zastoupených ve FAFCE, čelí různým těžkostem, nebo je to různé?

Je to stejné. Všude v Evropě vládne kulturní prostředí, které je pro rodinu nepříznivé. Závažné téma jsou potraty, každý rok se jich v Evropě provede milion. A také se milion párů rozvede. Možná to ale není to nejdůležitější. Zásadní je, že mladí lidé, kteří by chtěli vstoupit do manželství, odkládají svatbu, protože si nejsou jistí, budou-li úspěšní. Chybí jim sebedůvěra.

Může za to ono nepříznivé klima? Čím dnešní životní styl společnosti rodinný život znevýhodňuje?

Aby rodiny dobře fungovaly, potřebují společný čas, střechu nad hlavou, práci a své místo na světě, kde by mohly zapustit kořeny. Papež František to nazývá „4 T“ (podle počátečních písmen v románských jazycích – pozn. překl.): čas, přístřeší, práci, kus země k životu. A nedostatek těchto „4 T“ je dnes tím největším problémem.

A potom je tu ještě jedna věc: lidé často nežijí tak, jak by chtěli. Když děláme průzkumy, jasně z nich vyplývá, že hlavním snem mladých lidí je mít svatbu, mít spolu děti, být šťastní, mít vedle sebe spřízněnou duši. A přesto je dnešní situace taková, jaká je. Když se ptáme, kolik by rodiny chtěly mít dětí, všichni odpovídají, že o jedno dvě víc, než nakonec mají. Demografický vývoj v EU ukazuje, že nám právě to jedno dítě chybí. Proč se nám tedy nedaří žít tak, jak bychom si přáli? Protože politika nedává k dispozici rámec, který by to umožňoval.

Jak podle vás má takový ideální rámec vypadat?

Má to být rámec svobody. Především totiž jde o to, aby lidé byli ve svých volbách a rozhodnutích skutečně hluboce svobodní a mohli dosahovat toho, o čem sní. Aby pro ně každodenní starosti neznamenaly nepřekonatelnou překážku.

Jaká je tedy základní úloha rodiny, kterou nenaplní žádná jiná instituce?

Ta úloha je dvojí. Je to role útočiště – tedy místa, kde je každý přijímán takový, jaký je, a kde má dostatek svobody být, kým je. Kdykoli přivítáme nový přírůstek do rodiny, ostatní mu uvolní prostor, má právo na existenci. I otcové a matky jsou rádi v rodinném kruhu, aby si odpočinuli od nároků života, který žijí jinde. V rodině se nebojíme, že nás bude někdo soudit, každý můžeme být tím, kým jsme. Komunikujeme, můžeme vyjadřovat své emoce a dělit se o ně.

Druhou rolí rodiny je pak stát se „trampolínou“, od které se členové odrazí, aby šli do světa setkávat se s ostatními lidmi. Když jsme v klidu a pohodě, můžeme se vydat za dobrodružstvím.

Pokud se ale rodina necítí být ve společnosti přijímaná, nemůže hrát zároveň obě tyto role. Buď bude pouze útočištěm, a pak se bez podnětů zvnějšku přestane rozvíjet, anebo nebude dostatečně pevná a výzvy zvenčí ji zničí.

Jsou na tom křesťanské rodiny v Evropě lépe než ty ostatní?

O něco málo ano. Je to díky tomu, že mají oporu v církvi, v křesťanském způsobu myšlení, ve vědomí Boží existence. Mají v zádech bratrskou komunitu a lépe vidí za horizont všední skutečnosti. Morálně jsou tedy v o trochu lepší situaci, ale stojí před stejnými životními výzvami. Ale někdy se křesťanské páry bohužel také rozvádějí a někdy uzavírají i další sňatky – a pak je to pro ně ještě obtížnější, když žijí s pocitem selhání. Ten potom může blokovat jejich další osobní rozvoj.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

ANTOINE RENARD je francouzský inženýr a otec tří dětí. Je prezidentem Federace katolických rodinných svazů v Evropě (FAFCE), nevládní organizace s dvacetiletou tradicí a se zázemím v Bruselu. Ta sdružuje katolické rodinné svazy patnácti evropských zemí včetně ČR. Sleduje rozhodování v Evropském parlamentu a v Radě Evropy a tvorbu společné legislativy a vnáší do nich křesťanský pohled na rodinu a na témata, která se rodiny týkají.